Marnost bytí

Letní povídka pro Víkend MF DNES ........................................................... 

Je opět pondělí ! Nechce se mi vstávat ! Venku je dusno, slunce ještě nevyšlo, město je rozpálené. Provází mne chmurné myšlenky. Cyklus opakujících se jednobarevných událostí je deprimující a unavující zároveň. Někdy se ptám, kam to vše spěje a zda to vůbec má smysl. Každý dobrý nápad je nutné v životě tvrdě prosazovat, a abyste byli vůbec vyslyšeni nebo si Vás někdo vůbec všiml, musíte ještě více na sobě pracovat a vykazovat neustále vynikající výsledky. Ignorace okolního prostředí a vnímání dosažených výsledků jako samozřejmost, Vás někdy vede k tomu, že musíte svoji práci složitě propagovat, jinak byste se ztratili v davu. S vědomím určité marnosti bytí, tedy konečně vstávám, neochotně a těžko, strojím se do procesu jednotvárnosti a neměnných hodnot. Vycházím ze svého útočiště a cestou potkávám často stejné pohledy zoufalství, které směřují své kroky vždy k jednomu stejnému cíly. Mé vědomí se upíná na světlý bod, který v myšlenkách náhodně potkávám, že je zde naděje šťastného životního zvratu, který vše změny a rozbije stereotypy, dodá konečně barvy. 

Můj světlý bod se rychle ztrácí, když jsem konfrontován s realitou, tak jako každý den. Zaběhlé procesy, zkostnatělé myšlení, neochota inovovat běh událostí. Křečovité dodržování pravidel, které fungovali snad před staletím a prosazují se bohužel stále a nejsou přizpůsobovány dynamice vývoje událostí a aktuálních potřeb. Nemám na výběr a poslušně se zapojuji do procesu. Práci věnuji úplnou pozornost pouze pár minut. Hned co dostávám několik e-mailů stejného obsahu, jež řešení bylo prezentováno nespočetně, ztrácím opět iluze o uspokojivém dni a zvolna se oddávám představám.

Přenáším se hbitě na místo, kde nejsou lidé, práce, stres, honba za penězi. Místo je to líbivé. Jde v podstatě o ostrov o velikosti asi 25 km², s nádhernou bílou korálovou písečnou pláží, palmami a malým domkem postaveným z materiálů, které ostrov poskytl a je šikovně umístěn hned u pláže. Domek doopravdy není velký, má pět místností, ložnici, pracovnu, kuchyň, sociální zázemí a místnost pro všechno (uskladnění potravin, nářadí a šatna). Ostrov je situován v klimatické oblasti, kde se slunečné počasí rozumně střídá s počasím deštivým. Božskému klidu dodává toto místo absence civilizace a ztížena přístupnost z vnějšího světa. Je zde klid, pouze šumění moře, křik racků a ševelení listů, se kterými si vítr hraje jako s vlasy rezavé darebnice.

Ležím v zavěšené síti a pozoruji mraky. Jemný slaný mořský vánek mne pobízí ke snění a nenápadně mně rozhoupává. Jsem sám sebou zaskočen, když si uvědomuji, že na nic nemyslím, nic neřeším a nejsem zatížen cizími problémy, které analyzuji každý den a hledám nevhodnější varianty. Prostě pouze ležím a moje smysly jsou hýčkány klidem.   

Procitnu, když už se slunce ubírá schovat za obzor a stihnu pouze jeho poslední záchvěv rudého závoje. Odvážím se po chvilce vstát ze sítě a vnořím se nohami do rozpáleného písku. Bylo by vhodné se probrat koupelí v průzračném a klidném oceánu. Moje kroky pomalu směřuji k osvěžující vzpruze, ale voda je spíše teplá než osvěžující. Říkám si „Půjdu hlouběji, snad tam voda nebude natolik prosycená slunečnými paprsky“. A mám pravdu, po pár metrech je voda jako balzám pro moje rozpálené tělo. Nechávám se unášet proudy a jen tak se vznáším. V mém těle se rozléhá příjemně studivý pocit, který mne nejen obepíná, ale protéká mnou v každé cévě. V hlavě se mi neustále opakuje jedno jediné slovo „klid“. Ještě několik briskních momentů se nechávám opíjet tímto pocitem, avšak náhle mne přepadne jiná potřeba. Dostávám hlad a myšlenky se nyní tříští a přemýšlím, co bych si dobrého dal. Uvědomuji si náhle, že ani nevím, zda na ostrově je vůbec něco k jídlu. Složitě tuto situaci neřeším, jdu pouze z vody, směrem k plážovému domečku a instinktivně mířím ke kuchyni. Marně ovšem hledám ledničku. Pak mi to dochází, vždyť na ostrově asi není elektřina ? Kde pak, omyl ! Je zde několik zařízení využívající alternativní zdroje, jež využívají slunečného záření a mořský proudů, takže elektřiny je na ostrově neomezeně. Ledničku nakonec najdu v temné místnosti na všechno. Otevírám ji a je zde vše, jako kdybych před hodinou nakupoval. Udělám si rychlé a jednouché jídlo a z oné místnosti si ještě odnáším bílé víno. Vše si naservíruji na terase pod mohutnou kokosovou palmou. Naštěstí palma již nenese kokosové ořechy, takže bez obav usedám ke stolu a vychutnávám si svobodu.

Chtěl bych vědět, kde se nacházím a rovněž, zda pokud budu chtít ostrov opustit, zda to bude možné. Rozhodl jsem se, že hned ráno půjdu ostrov prozkoumat a zajistit si nějaké informace o tomto místě. Slunce již dávno zapadlo a já jsem si zapálil několik pochodní, které jsem v stojanech umístil na pláži, v blízkosti domečku. Jsem znepokojen nevědomostí o možnostech odchodu a tím, že jsem na ostrově sám. Snad ráno budu moudřejší. Po běžné hygieně si ulehám do postele a okamžitě usínám.  

Ráno mne proberou sluneční paprsky, jež plíživě pronikají bambusovými okenicemi. Nasnídám se a dle včerejšího plánu se připravuji na poznávací expedici. Neberu si toho moc, vodu, nějaké ovoce, batůžek.  Jdu na západ, abych měl slunce v zádech. Ostrov jsem si prošel po jeho obvodu za jeden den. Večer jsem se vrátil do domečku na pláži, unavený a zklamaný.  Nenašel jsem nikoho a nic co by nasvědčovalo, že bych se z ostrova mohl po vodě nebo vzduchem dostat zpět do civilizace. Překvapilo mne, že jsem zklamaný, vždyť včera jsem si ještě užíval ten slastný pocit bez zodpovědnosti a stresu. Nyní mne svírá úzkost, že na ostrově jsem sám, bez možnosti úniku. Pak se uklidním a říkám si, že je to možná dobře, kdybych s někým tady byl, možná bysme se časem dostali do určitého kritického bodu a utéct bychom od sebe nemohli. Sedám si na terasu a zavírám oči.

Najednou sebou cuknu. Ohlížím se a chvilku mi trvá, než zaostřím a vzpamatuji se. Ostrov je najednou pryč. Jsem značně zmatený, bylo to vše tak reálné. Ještě teď cítím v ústech slanou chuť oceánu a ve vlasech se mi hraje vítr, který přinesl jižní rovníkový proud. Moje dezorientovanost přetrvává a stále slyším nějaké hlasy. Snažím se je identifikovat, ale doléhají ke mně jako kdyby ze strašné dálky. Intenzita mluvy se zvyšuje a začínám být nervózní. Sbírám odvahu a narovnávám se v křesle, nakláním se k počítači a soustředím se na text. Myšlenky mne neposlouchají a nejsem schopen se soustředit, ani nevím, co vůbec mám psát. Cítím, jak se mne někdo dotýká, ale dotek je nepřirozený a chladný. Pak se mnou cloumají a já se jenom nevěřícně dívám skrze postavu, která mne má v moci. Začíná mi být horko. Těžko popadám dech a pot ze mne nezastavitelně teče. Chtěl bych, aby tento úzkostný pocit již skončil, jako kdybych byl v jiném těle a na jiném místě. Musí být přeci nějaký únik z tohoto šílenství, jen ho najít. Nejradši bych utekl, ale nejde to, něco mne drží a mé tělo je paralyzované. Ztuhly my nohy, mám je dřevěné a těžké. Nemůžu vstát. Moje úzkost dosáhla vrcholu a já jsem najednou procitnul. Vše je naštěstí ostré a všechny smysly jsou čisté. Jsem opět zmatený. Jsem na ostrově. Vždyť jsem se probudil a byl ve své kanceláři, u počítače a připravoval smlouvu k podpisu. Tady něco není v pořádku ?! Nemůžu být přeci ve skutečnosti na prázdném ostrově, ze kterého není úniku. Je zde nádherné být jeden nebo dva dny, ale navždy ? To ne !

Nakonec jsem na to přišel. Ostrov je bohužel skutečný. Neexistovala žádná kancelář, počítač, lidi, práce, honba za ziskem. Jsem tu já a můj ostrov. Jsem sám, opuštěný a zoufalý z této skutečnosti. Nemůžu utéct, tak jak nemůžu utéct sám před sebou. Jakékoli hledání úniku je marné. Můj svět se stal vězením. Krásna ostrovní idylka vyprchala a zůstal po ní pouze bolehlav. Rezignuji na jakékoli úsilí odejít z ostrova. Stává se mým skutečným domovem bez jakékoli záchrany. Najdu si houpací síť, do ruky si beru rum s kousky ledu, lehnu si.  Ležím v zavěšené síti a pozoruji mraky. Jemný slaný mořský vánek mne pobízí ke snění a nenápadně mně rozhoupává. Usínám a vím, že zítra bude opět stejný den. Nejsem strůjcem svého osudu, jen vězeň své omezenosti a zbabělosti vymanit se stereotypům a lhostejnosti. Izolován zůstanu, do doby, než si uvědomím smysl svého bytí … nebo jeho marnosti.